Světlo je lidským okem vnímatelná část z celého elektromagnetického záření tvořena fotony. Jak je vidět na obrázku níže, tak viditelné světlo zabírá poměrně malou část a to okem vnímáme přes 80% informací.

1. Geometrickou optiku (paprskovou) - historicky nejstarší, lze dohledat její začátky až do starověkého Řecka, zabývající se zákládními zákony optiky, které jsou zákon o lomu světla, zákon o odrazu světla, zákon o nezávislosti šíření paprsků a zákon o přímočarém šíření světla. Všechny tyto zákony zle lehce demonstrovat s použití dvou svítilen nebo laserových ukazovátek, zrdcadla a vody.

2. Vlnovou optiku - rozvinutá po roce 1801, kdy Thomas Young dokázal i vlnovou povahu světla, zabývá se tedy těmito jevy světla jako jsou interference (skládání), difrakce (ohyb), disperze (rozklad) a polarizace.

3. Kvatovou optiku - od roku 1900, kdy byla Maxem Planckem publikována jeho kvantová hypotéza, která zkoumá jevy nastávající při interakci záření a látky jako jsou fotoelektrický jev a emise fotonů.

Zdravé lidské oko vnímá záření o vlnové délce od 380 nm do 760 nm, kde se hodnota 550 nm (zelenkavá, zelenožlutá barva) udává jako oblast nejcitlivější.

Barvy jako takové, vnímáme díky třem druhům čípků (červená, zelená a modrá - RGB) soustředěné převážně ve žluté skvrně na sítnici zvaná též macula (macula lutea). Jejich počet se pohybuje mezi 6-7 miliony a jejich společníky jsou tyčinky, které rozlišují pouze odstíny šedi a zahrnují zbylou světločivnou část sítnice a jejich počet je odhadován na 130 milionů. Samotné vidění je vlastně veliká chemie v mozku, kde se podněty z těchto buněk, přenášené přes dlouhá nervová zakončení, spojují v jeden vjem, který vnímáme jako obraz.